Aktuality

1. května 2022

Vrchařská koruna Jesenicka 2022 má prvního cyklovrchaře. Je jím známý ultrabajker PAVEL "MARGL" MACHÁČEK z Vrané nad Vltavou.

Loňského vítěze extrémního cyklistického závodu "Loudání" jsme požádali, zda by se nám blíže nepředstavil a nepopsal své zdolávání letošní VKJ. Jelikož jeho report je velmi zajímavý a nechtěli jsme vás ochudit o detaily, téměř celý ho zveřejňujeme. Gratulujeme k úctyhodnému výkonu!!! "...no to jste mě potěšili, že jsem byl letos první. Je to má letošní třetí koruna, byl konec dubna, takže jsem už nečekal, že bych mohl být králem Jesenických cyklovrchařů. Jeseníky mám velmi rád, líbí se mi jejich odlehlost až magie jesenických hor. Už jsem to však nechtěl absolvovat úplně sám, tak jsem s sebou vzal kamaráda Mirka Fraňka alias Indiana. To je taky značně ostřílený biker a legenda Mílí, vytrvalý jako soumar, jen ta rychlost je u něj spíše stálá než okamžitá. Takže bylo jasné že pojedu vlastně taky sólo :-) Ale díky aplikaci mapcatch.eu, kde jsem naplánoval trasu mezi vrcholy coby závod (http://mapcatch.eu/?eventId=397) jsme se alespoň mohli sledovat a porovnávat si odstupy. Přespali jsme u Radka Čížka (https://ultrabikers.eu) v Šumperku. kde jsme ještě večer stihli 3 piva v Pivních lázních a ráno v 10 jsem se již fotil u kostela Boží tělo kousek nad Šumperkem. Bylo ideální počasí a byl jsem odpočatý, takže prvních pět vrcholů jsem zvládl posbírat za 3 hodiny. Pak mě ale trochu zbrzdilo 3km tlačení sněhem po červené značce kolem Malého Sněžníku na chatu pod Sněžníkem. Pak se mi ještě podařilo při sjezdu k Medvědí jeskyni rozplácnout se na rozbředlém ledu při vyhýbání se polským turistům takže jsem byl z větší poloviny durch mokrý. Natáhl jsem tedy na sebe větrovku a v ní vysychal až za Stronie Śląskie. No a pak jsem prostě musel vlézt do vany - naštěstí z ní byla vyrobená jen vyhlídková lavička :-) U kaple sv. Antonína jsem doplnil vodu do camelbacku a při přejezdu Vápenné se mi podařilo potkat stánek, kde dělali obstojné hamburgery. Dal jsem si 300g a doobjednal i 200g s sebou. Tím jsem zahnal hlaďák a vyrazil přes Ztracený vodopád a Paprsek (opět trochu brodění sněhem) k Dalimilově vyhlídce. To už začala noc, ochladilo se a silně foukalo. Takže jsem natáhnul návleky, nasadil čelovku a zapnul přední světlo a svištěl si to klidnou nocí do Branné a odtud vystoupal na Troják k Durasově chatě. Tam jsem před jedenáctou světly trochu vyplašil veselou čtyřku, která tam zdolávala pivní sud a varovala mě před zdoláváním stoupání ke kameni princezny Sissi. Nakonec to pro mě nebyl větší problém, pár metrů jsem potlačil, ale zpátky dolů jsem zledovatělý sníh už projel jako nic. No a pak to přišlo. Královské stoupání na Šerák. Kopce mám celkem rád, ale MTB cyklotrasa po červené z Ramzové na Šerák s mapovou poznámkou "náročný povrch" je asi sjízdná jen jedním směrem. A to bohužel nebyl ten můj. Sníh až ve finále, ale těch kamenů! Roztrhal jsem tam návleky na tretrách a ještě mě začala z tlačení a přenášení bolet záda. Do toho znovu hlad, takže jsem si musel půl kilometru před koncem lehnout na nějaký kámen a se zakloněnou hlavou sledujíc nádherné hvězdné nebe jsem sežvýkal poslední balení sýru gouda. Odměnou by byla krásná atmosféra u chaty a tak jsem se s chutí pustil do zábavného sjezdu v půlmetrových závějích, abych byl co nejdříve v nižší výšce a teplejších podmínkách. Bylo už kolem druhé ranní a byl jsem už značně promrzlý a vyčerpaný, takže jsem měl několik pádů, protože občas se mi ve sněhu přední kolo propadlo a nezbývalo než provést let vpřed a ustlat si ve sněhu. Po 4 km klesání jsem navíc zjistil, že mi v držáku na řídítkách chybí poměrně drahý mobil, podle kterého jsem se navigoval! Takže otočka a tlačení 3,5 km a 300 výškových metrů zpátky. Obě světla zapnutá naplno a prohledávat své vlastní stopy a hlavně místa, kde jsem předtím spadl. Naštěstí jsem po 45 minutách hledání mobil našel zabořený z větší části do sněhu, a nedošlo na záložní plán. Ten byl, že bych dotlačil kolo až k chatě, tam si v zatáčce lehnul do borůvčí a počkal na Mirka, abychom pomocí jeho mobilu můj Samsung našli. Mirek ale byl v tu chvíli cca 4,5 hodiny za mnou, takže to byl plán ani ne tak záložní, jako spíše nouzový. Nález mobilu mě neskonale potěšil. Napumpovaný nadšením jsem tentokráte závěje projel jako nůž máslem a už jsem věděl, že korunu dokončím i bez spánku. Ale ne bez jídla, takže jsem vzal zavděk benzínkou za Jeseníkem, kde měli otevřeno i krátce po třetí hodině. Dal jsem si tři hotdogy, nabil trochu mobil a celkem rozmrzl. Pumpař na zabláceného a nevyspáním trochu oteklého cyklistu hleděl, ale raději jsem mu nic nevysvětloval a za půl hodiny zase šlapal do pedálů probouzející se přírodou. Pompeho mlýnky i kaple v Chebzí mě úplně nenadchly, zato nádherný ranní výhled z Heřmanovické chaty stál za námahu vynaloženou na další brodění sněhem. Pak jsem ještě málem přejel Jelení pramen, ale to už jsem měl nasazeno na finále - stoupání směrem na Dlouhé stráně. Jenže v cestě mi ještě stálo stoupání z Bělé na Červenohorské sedlo. Od Rusalky navíc plné sněhových závějí, které se tentokráte nedaly projíždět ani směrem dolů k sedlu. Coby zkušený Loudal jsem přepnul na mód trpělivost a nějak jsem se s tím popasoval, byť jsem se snad stokrát proklínal, proč jsem to před Velkým klínem nevzal vpravo na hlavní silnici a závějím se nevyhnul. No a zbytek už byl na pohodu. Sjezd před Kouty nad Desnou (tentokráte raději po hlavní silnici), pravidelné silniční stoupání směrem na Dlouhé stráně, kde jsem se 200 výškových metrů pod Stráněmi vyfotil u přístřešku na Tupém vrchu a pak vzhůru dolů na rozcestí a znovu 300 výškových metrů a 3 km v středně silném dešti na Františkovu myslivnu. Tam se za odměnu na chvíli vyjasnilo, a já si mohl udělat nejkrásnější vrcholovou fotku s kolem nad hlavou a s TV věží na Pradědu v pozadí. Následovala svačina, při které jsem konečně dojedl ten 200g hamburger koupený předchozí den v kiosku u nádraží Vápenná. Po svačině jsem ještě zkoušel sjet z Myslivny na Vernířovice po turistické modré, ale pěšinka byla plná sněhu a málo prošlapaná. Tak jsem to otočil a krásně prosvištěl zpátky do Koutů a odtud po hlavní silnici do Šumperku. V Radkově bytě jsem se vykoupal a potom se 2 hodinky krásně prospal, než dorazil Indian. Ten vynechal poslední dva kopce, a i jinak byl dost poničený, prý už by ty kopce kvůli chodidlům, poškozeným chůzí v mokrých tretrách a hlubokém sněhu, nezdolal. Já tedy myslím, že nakonec asi jo, ale velmi se mi hodilo, že jsme mohli zpátky do Prahy vyrazit ještě za světla. Doba mezi první a poslední vrcholovou fotkou je téměř přesně 26 a půl hodiny, ty jsem dal beze spánku jen se třemi kratšími přestávkami, takže trénink na Loudání proběhl k plné spokojenosti. Ujel jsem přitom 270 km (plus dalších 36 do Šumperku) a nastoupal 7500 výškových metrů. Jen mě dvakrát trápil hlad a po přecpání ve Vápenné a Jeseníku zase bolení břicha. To bych měl příště vychytat lepší přípravou a volbou jídla na cestu. S korunami si dám letos asi na chvíli pauzu, pokud se k nim vrátím, tak asi v méně extrémní variantě tzn. cestu si proložím nějakým spánkem ve spacáku na nějakém hezkém místě v přírodě. Ale příští rok si to nejspíše zase rozdám s vrcholy v sólozávodě nonstop. Je to pro mě mnohem intenzivnější zážitek než najíždění kilometrů někde v teplých krajích, i když tedy občas těm navoněným a vyšvihaným silničářům jejich rychlost a sílu závidím. Jenže letošní Vrchařskou korunu Jesenicka mi už nikdo z nich nevezme. To jsem se panečku rozepsal. To asi ty vyplavené endorfíny:-) Mějte se krásně a pozdravujte další Jesenické vrchaře. Long live the King! :-) Pavel